Jak chutná moc bossům pětikoalice

Totalitní praktiky voní sladce těm u moci. Víte proč? Protože v totalitě se nemění volební preference. V totalitě se nemusíte obhajovat ani nic vysvětlovat, ale jen oznamujete a stavíte lidi před hotovou věc. 

Tímto si buďte jisti. Čím víc si někdo v totalitních praktikách chrochtá, tím hlasitěji a častěji bude od koryta vykřikovat hesla „svoboda“ a „demokracie.“ A protože sama demokracie, kterou se tak rád zaštiťuje, začíná hrát proti němu a preference padají jako kámen, udělá všechno pro to, aby z „demokracie“ zůstalo jenom heslo bez obsahu, zatímco tahy, kterými si udržuje moc, jsou v podstatě totalitní.

Pojďte se teď se mnou podívat, co udělali vládní bossové z naší demokracie za poslední dva roky intenzivního vzývání jejího jména.

Lží k moci

Pětikoalice si vyzkoušela totalitní praktiku ještě před vstupem do vlády. Dala Babiše s Putinem na plakáty a strašila, že nás potáhne na východ. Ten, který se od začátku své politické kariéry zasazuje za silnou Evropu a stejně tak celé hnutí ANO. Další předvolební lež Pětikoalice byl slib kompetentní vlády. Tato lež je z dnešního pohledu natolik komická, že ji nemusím rozebírat.

Mimochodem, pamatujete náš volební slib z let 2014 a 2017? Ano, bude líp. A tenhle slib jsme splnili. Česká republika předběhla životní úroveň Itálie a Španělska, mezinárodní agentury nám poprvé po 17 letech zvýšily rating, rozestavěly se stovky kilometrů dálnic, rekordně stouply platy a důchody, ale také úspory domácností. Kraje a obce měly plné kasy. To jen tak pro zajímavost, kdo tady používá totalitní praktiku lhaní.

Železná disciplína

Bossům pětikoalice nesmí do klidného vládnutí mluvit opozice, ale ani jejich vlastní poslanci. Téměř žádný zákon předkládaný ve Sněmovně není poslanecký, ale upekl se hezky centrálně na vládě a před hotovou věc a bez jakékoli diskuse jsou postaveni nejen poslanci opozice, ale i řadoví poslanci pětikoalice. Těm nezbývá než sledovat, jak staří mazáci bez varování tlačí do Sněmovny zákony ulevující hazardu, nadržující bankám a dalším lobbistickým skupinám. Nikdo do toho nebude kecat, jestli chceš být na kandidátce i příště, koukej zvednout ruku.

Mazáci, vorvani a ideologové na špičkách vládních stran semelou všechny. Hlasování podle vlastního svědomí téměř vymizelo a jeho poslední zbytky jsme mohli vidět během hlasování o radních veřejnoprávní České televize a rozhlasu. Tam se totiž mohli poslanci skrýt za tajnou volbu. Tento „luxus“ nehlasovat pro někoho, s kým bytostně nesouhlasím, jim ale i tak mazáci vzali a změnili hlasování na veřejné. Pak už to šlo hladce. Tak hladce jako v Putinově Státní dumě nebo ve Všečínském shromáždění lidových zástupců.

Potlačování opozice

Když jsme se snažili zabránit neústavnímu pošlapání práv seniorů, pětikoalice nám vypnula ve Sněmovně mikrofon. Když právem označujeme podpis migrační dohody za národní zradu, a ještě ukazujeme přesné pasáže, v nichž jsou naše argumenty zakotveny, vykřikuje pětikoalice o „zneužívání nejnižších pudů národa.“ Když se zeptáme, proč Fiala nevyjednal v Bruselu peníze na ukrajinské uprchlíky, nadávají nám do podporovatelů Ruska. Používají slova stejně, jako totalitní režim používal obušky a ze svých činů se zpovídají stejně málo.

Válcovat opozici silou 108 poslanců je logika moci. Když to ale dělají s posměšnými výrazy a pokřikují u toho věty: „Seďte v koutě, nepleťte se pod nohy,“ to už je, nezlobte se, napoleonský mindrák.

Zvláštní zacházení si vysloužil lídr opozice Andrej Babiš. Po účelovém Lex Babiš 1 přišel Lex Babiš 2. Ti, kteří se chvástají, že chrání demokracii, ve skutečnosti ušili zákon na míru jedinému člověku a zároveň jejich největšímu politickému protivníkovi. Zní vám to demokraticky? Zní vám to jako něco, za co jste vy nebo vaši rodiče a prarodiče cinkali klíčemi v roce 1989? Tehdy jsme přeci demonstrovali za dvě hlavní věci. Zaprvé, že chceme svobodné volby, a to znamená nejen právo volit, koho chceme, ale také právo být volen. Zadruhé, že chceme svobodu podnikání. Lex Babiš 1 a 2 pošlapal obě tyto svobody. Už zase vláda určuje, kdo smí, a kdo nesmí mluvit do veřejných věcí.

Státní propaganda

Sami Číňané říkají, že cenzura není od toho, aby někoho potlačovala, ale aby pomohla širokým masám udělat si správný názor. Jak moudré od soudruhů z Čínské lidové republiky, řekl si premiér Fiala a jeho poradci. Nejdřív zavedli vrchního cenzora, který chtěl rozdat 100 milionů erárních peněz těm „správným“ médiím. Po tomto skandálu byl odejit. Teď se zase dozvídáme, že průběžně proudí víc než půl miliardy korun do čerstvě založeného institutu SYRI, který s akademickou vážností označuje Andreje Babiše za hrozbu. Tím „pomáhá zlepšovat fungování společnosti.“ Ostatním, politicky neangažovaným akademikům chce Fialova vláda sebrat 2 miliardy.

Konformní média

V plnotučných totalitách jsou novináři za publikování pravdy rozpuštěni v barelu s kyselinou. U nás si vystačíme s kyselými slovy. Ovšem už to stačí, aby se většina novinářů bála vybočit z lajny. Reportování o Fialově vládě má zatím čtyři vývojové fáze. Ta první nastala hned po volbách, po nichž zavládlo mezi českými novináři otevřené nadšení korunované oslavnými články nad státníkem Petrem Fialou, který klidně nastaveným štítem ubránil českou demokracii proti hydře z východu. Ve druhé fázi, kdy se začala ukazovat jeho neschopnost tváří v tvář prvním manažerským výzvám, si novináři pohodlně vystačili s vládním narativem o dědictví po Babišovi. Ve třetí fázi, kdy už nebylo možné zakrýt, že jde skutečně o premiérovu vlastní neschopnost, začali se někteří novináři zkusmo pouštět na pole kritiky, vždy se ale u toho pojistili takzvaným „disclaimerem“ v podobě věty „Babiš byl ještě horší,“ případně velmi odvážného „Fiala už je stejně špatný, jako Babiš.“ Momentálně se nacházíme na úsvitu čtvrté novinářské fáze, kdy se začínají objevovat věty o katastrofální Fialově neschopnosti, aniž by byly spojeny s odkazem na Babiše. Reflexe skutečnosti má vždy několikaleté zpoždění za skutečností samou. A z toho těží všechny totality.